Rozhovor s paní Evou Čečilovou - část II.

15. prosince 2006 v 21:35 | Dušan Stuchlík pro Rescue Report |  Rozhovory

Nenechat se chytit s kalhotami na půl žerdi

Pojďme od smutných věcí k vaší práci. Kromě toho, že vás povolává DES, jste také členkou NASA pátracího týmu. A proč má vesmírná NASA záchranářskou jednotku?
NASA je instituce, která podniká lety do vesmíru, testy letadel a další potencionálně nebezpečné podniky. Proto má i vyhledávací jednotku pro případ neštěstí. Navíc jedna z našich kolegyň v NASA pracuje právě jako koordinátor záchranných týmů. Takový tým, tedy například ten náš, má asi 67 lidí. Jsou v něm lékaři, technici, statici, záchranáři, záchranáři se psy, hasiči a další specialisté. Jsem členkou také federálního záchranného týmu California Task Force 3, což je samozřejmě úplně jiná instituce, která formálně nemá s NASA týmem nic společného. Je ale pravda, že se tyto týmy personálně často překrývají.

V těchto institucích jste zařazená jako psovod cadaver psa?
Trochu paradoxem je, že federální tým oficiálně pod sebou cadaver psy nemá. Ale přesto jsou do našeho týmu zařazeni. Velitel naší jednotky, který je zároveň zdejším velitelem hasičů, totiž říká, že se nenechá chytit s kalhotami na půl žerdi. Nehodlá totiž čekat, až si na federální úrovni vzpomenou, že i tito psi jsou potřeba. Chce je mít v týmu již nyní. Kromě našeho týmu spadáme také pod šerifa. Tím pádem smí Nessie používat šerifskou hvězdu. Já jsem civilista, ale můj pes je agent. Agent s oficiálním průkazem. Aby těch institucí a jejich průkazů nebylo málo, tak s sebou musím nosit třeba i potvrzení, že mám cadaver psa a smím tedy s sebou vozit cadaver vzorky.

Jsou i další kynologické dobrovolnické organizace v USA na takové úrovni jako CADRA nebo váš tým CSST (Canine Specialized Search Team)?
Určitě. Konec konců, v Kalifornii máme další kolegy, kteří jsou například špičkoví specialisté na hledání v horách. Když se totiž hledá ve výškách nad zhruba 2000 m.n.m., tak musí být pes i člověk na toto prostředí zvyklý. Nesmí se třeba bát zůstat v těchto podmínkách i přes noc. Pokud jde o plošné hledání, pak má každý stát unie svoje specifické podmínky a podle toho má také specializované psí záchranáře a svým podmínkám přizpůsobené standardy. Není také neobvyklé, že kolegové z jiných států jezdí na atesty do sousední země. Například z Idaho jezdí na zkoušky k nám a doma jejich úřady tyto kalifornské atestace uznávají. Atestace na plochy, to má každý stát jinak, na sutiny existují federální zkoušky podle FEMA.

Pokud se stane nějaké neštěstí, které si vyžaduje vaše nasazení. Kdo vás povolává?
V Případech velkého neštěstí veškeré rozhodování přebírá FBI. Ta také vede v patrnosti všechny psí specialisty. Pokud ale šlo o hledání po havárii Columbie (raketoplán Columbia explodoval při přiblížení k přistání 1. února 2003. Na palubě zahynulo sedm členů posádky. pozn.red.), jednalo se o podnik NASA. FBI proto pravomoc velet záchranné a pátrací operaci přenechala NASA. Navíc bylo jasné, že se tam nikdo živý nezachrání. My jsme tam tedy byli pozváni v rámci NASA týmu. Je to trochu paradox. Dá se říci, že podle toho, jakou čepici si nasadím, tak toho jsem zrovna agent.

Plyne z vaší práce pro různé instituce nějaký profit? Platí vám za nasazení?
Kdepak, jsme dobrovolníci! Všichni to děláme ve vlastní režii. Občas, někdy, když hledáme v některém národním parku, tak při odjezdu nám strážci natočí ze svého tanku plnou nádrž do auta. Jinak za zásahy nic nedostáváme a náklady si také zpravidla platíme sami.

Astronauti jsou jako rodina

Pokud jde o pátrací akci po pádu Columbie, jak jste se vlastně dozvěděla, že akce začala, kdo vás povolal?
Aktivovali nás tak, že nám ráno zavolali telefonem. Na místo hledání jsme letěli letadlem. FBI povolala jenom specialisty na cadaver, celkem 23 psů z celých Spojených států. NASA tehdy prohledávala ohromný kus východního Texasu a část Luisiany. Šlo o pás zhruba 10 km široký a 50 km dlouhý, kde věděli že se rozpadla kabina, a tak předpokládali, že by mohly dopadnout části ostatků kosmonautů. Byli jsme tam celkem deset dnů.

A jak pro vás vypadalo samotné pátrání?
Každé ráno nám dali rozkaz co kdo bude dělat. Celou dobu tam strašně pršelo. Vozili nás všude Hummerem. Jinak se tam totiž nedalo chodit. V podstatě veškerou práci při hledání udělali rojnice. Ty byly tvořeny hlavně armádou a civilní obranou. Hodně spoléhali taky na to, co lidi zatelefonují, že mají na zahradě něco, co tam předtím nebylo. Lidé měli nařízeno, že nesmí nic brát domů, na nic sahat, nic nesbírat a nesmělo se nic ani fotografovat. V těchto kritických dnech byl také zakázán vstup do lesů.

A kam byli nasazováni psi?
Psi byli na dohledávání v místech, která již byla prohledána, aby eventuelně našli to, co vojáci neviděli. Další místo, kam jsme byli voláni, bylo tam, kde předtím něco našli, k prověření, zda tam ještě něco nezůstalo. Další varianta uplatnění byla, že pokud někdo něco objevil, u čeho si nebyli jistí, zda jsou to lidské ostatky, či cokoliv jiného, povolali nás, abychom to identifikovali. Těchto případů byla většina. Ale lidské ostatky to nebyly ani jednou.

Můžete popsat jak, tato "identifikace" probíhala?
Klasický průběh akce vypadal tak, e farmář zavolal, že někde leží nějaký zbytek, který vypadal jako by byl organického původu. Tak mě agent FBI naložil do auta a zavezl na dané místo. Musím říct, že jsme nikdy nechodili sami, vždycky s námi šel nejméně jeden agent FBI. Po celou dobu jsem měla za sebou nejméně jednoho kluka, který mě neustále udržoval ve správném směru. A také měl pistoli na ochranu, kvůli kancům. V těchto případech s námi také jezdil i jeden astronaut.

Proč astronaut?
Astronauti se vzájemně znají jako jedna rodina a toto bylo, jako by umřeli členové rodiny. A tím pádem musel být někdo z astronautů u toho.

Takže oni vás s doprovodem dovezli na nějaké místo a jaký byl pak váš úkol?
Většinou nám přímo ukázali konkrétní kousky něčeho, co jsme měli identifikovat, jestli jde o pozůstatek z člověka. Namístě byl koroner a patolog a čekali, co na to řekne pes. Já jsem vždycky požádala všechny, aby odešli, Ness to prohledala, ty věci očichala, ale nic neznačila. Tak jsem ohlásila negativní nález. Teprve potom se toho dotkli. V tomto případě, u farmy, o které mluvím, se nakonec ukázalo, že se jednalo o kousky shořelého plastu.

A zachytili jste někdy nějaké lidské ostatky?
Ne, bylo tak zajímavé, že občas tam pes, a to nejen můj, něco zachytil. stalo se to třeba v jednom místě, u jednoho stromu, že všichni psi něco cítili. Kolegové chtěli i lézt na strom. Nic tam nikde nebylo, s velkou pravděpodobností tam výše v atmosféře při rozpadu lodi něco z astronautů bylo. Ve výšce to zmrzlo a později spadlo v podobě mrholení dolů. Pak ten pach, ten oblak, cítili.

Hledali jste v noci?
Ne, tady jsme pracovali jenom přes den. Zajímavé bylo, jak se o nás každý večer, po příchodu z akce, starali. Byl tam například doktor, který nám spolu s asistentkou umývali a kontrolovali nohy. A to s neuvěřitelnou pečlivostí. Trvali na tom, že voják musí mít zdravé nohy, jelikož nohy nesou všechno. Kdo měl nějaký otlak, hned musela noha o vody. A když jedna kolegyně měla nějak otlačené prsty a měla v botách vlhko, tak s ní bez váhání poslali auto do města. Tam kvůli ní otevřeli celý obchod, aby si mohla koupit boty nové. A kdyby se jí nepodařilo si nové boty pořídit, doktor by jí ráno prostě nepustil do akce. A stejně tak tam byla doktorka, veterinářka, která každý den po práci dekontaminovala psy.

FBI: Najdeme si vás kdekoliv

Vaši práci tam zjevně organizoval, ale i bedlivě sledoval a zřejmě i hodnotil tým lidí, špičkových odborníků. To musí být velký psychologický tlak na vaši práci. Přesto jste si tak jistá úsudkem psa? I když to třeba vypadalo jako lidská tkáň a všichni to očekávali, vy jste nakonec řekla, že ne. Máte takovou důvěru v Nessin nos?
No, třeba v tom před chvíli zmiňovaném případě u farmy jsem dokonce slyšela koronera jak říká, že tohle vypadá jako kousky podkožního tuku. Takže když jsem na to šla, říkala jsem si, že se nesmím nechat ovlivnit tím, co jsem právě slyšela, a musím věřit pouze tomu, co mi říká pes. Ona k těm kouskům čichla, ale nic jí to neříkalo. V jiném případě jsme byli voláni k něčemu, co se nakonec ukázalo jako kousky srnčí tkáně. Byli jsem taky voláni k takovému černému čemusi. Byly to vlasy a zvratky. Můj pes k tomu strašně dlouho čichat. Čenichala u toho tak dlouho, že jsem byla celá napjatá a myslela jsem, že z toho vyrostu. Ale já jim přitom nesmím ani v nejmenším ovlivnit. Teprve až se toho dostatečně načichala, tak od toho šla pryč. Nakonec to byly zvratky nějakého zvířete, které sežralo kus kance. Takže lidské vlasy to nebyly.

Takže jste tam prověřovali desítky podobných obtížných vzorků, které po vás prozkoumali v laboratoři odborníci a ani jednou se žádný pes nespletl a tedy neoznačil něco, co nebylo lidskou tkání?
Ne, nikdo z nás žádný pozitivní nález nenahlásil.

V případě hledání po katastrofě raketoplánu šlo zjevně o velmi neobvyklou akci a zajímavou zkušenost. Jak ji hodnotíte?
Pro mě a Nessie to zatím byl největší zásah tohoto kalibru. Ale mělo to i svoje zvláštní souvislosti. Například na konci, než nás začali pouštět domů, si nás FBI pozvala a říkali nám: Jestli tady někdo třeba tajně fotografoval, jestli kdekoliv na světě objevíme fotografii, která se týká této vesmírné lodi, najdeme si vás a potrestáme. Takže i toto je součástí této práce.

Hledání trosek z Columbie bylo v režii NASA. Na jaké akce vás povolává FBI?
První zásah pro FBI jsem měla v roce 1993. Tehdy byla unesena třináctiletá Polly Klass. Z naší skupiny jsme byli čtyři. Každý z nás dostal svého agenta a s ním jsme chodili od rána do večera. Byla to obrovská akce, byla tam spousta lidí i bez psů. Spousta lidí, skautů, kteří dostávali přidělené plochy, protože to bylo obrovské území. Všechno dění ale bylo přesně vedeno a evidováno. Každý dostal svoji mapu s vyznačeným sektorem. Prohledával se sektor po sektoru. Její tělo nakonec nenašli psi, jelikož vrah se nakonec sám přiznal. Nicméně když tam FBI přijela, zjistili, že tělu chybí několik krčních obratlů a ty bylo třeba dohledat. Když už vrah promluvil, tak nás čtyři, kteří děláme cadaver, nasadili na to prozrazené místo. Byli jsme tam asi dvě noci a tři dny. Její vrah Richard Allan Davis dostal trest smrti.

Takže jste hledali obratle?
Ano, v Kalifornii máme takové velké myši, říká se jim pack rat (zlodějská krysa). Ona si staví obrovský doupě se samých větviček. Přitom je jako straka, pořád si to buduje větší a větší a všechno, co najde, si tam nosí. Navíc je známo, že hlodavci mají strašně rádi kosti, a tak se často stává, že když se hledají zbytky kostí, bývají právě v těchto doupatech. Takže se prohledávalo okolí, aby se našly obratle. Nakonec se je stejně najít nepodařilo. To byla moje první akce pro FBI.

Povolání od FBI hledat oběť zločinu, to tady ve střední Evropě zní spíše jako z detektivky, než jako kynologická práce. Takže když vám zvonil před chvílí telefon, nevěděla jste, není-li na druhém konci tajemná postava agenta FBI?
Oni nám z FBI zpravidla nevolají. Pokud FBI potřebuje, tak volají na kalifornské ministerstvo vnitra. Jejich dispečer má přehled, kdo má jakou atestaci a kde je k dispozici. Tyto lidi pak pagerem svolává. Všichni vědí, že existujeme, vědí že existují civilisti s vycvičenými psy. Věří nám, že nebudeme nikam do novin posílat žádné kachny a nesmysly, věří nám, že nepředstoupíme před televizi a nebudeme tam říkat nějaké hnusné detaily. vědí, že se žádný z nás nebude snažit urvat nějakou slávu.

Když se ztratí dítě, rozjeďte okamžitě mašinérie

Vraťme se ještě, prosím, k vašemu pohybu při práci v terénu, k neverbální komunikaci se psem. Podle toho, co všechno jste říkala, soudím, že to považujete za extrémně důležitou část umění psovoda. Někdy se mi zdá, že kynologové, kteří sami sebe povařují za zkušené, si sílu a taje neverbální komunikace dostatečně neuvědomují. Jakou s tím máte zkušenost?
To je hodně zajímavý a důležitý problém. Právě na toto téma čtu skvělou knížku, která se jmenuje How to speak dog? (Jak mluví psi). Kéž by ji někdo přeložil do češtiny. Ti psi to mají vymakaný. Ti vědí přesně co a jak. Stačí třeba, když jen člověk pohne ramenem, nebo očima. Nebo stačí, když se člověku malinko zvedne krevní tlak. Zkrátka nás mají dokonale přečtené. Takže ovlivnit psa, to je slabé slovo. Já můžu Ness ovlivnit takřka ve všem. Ale když jde o práci, nechávám to maximálně na ní a vůbec jí do toho nemluvím. V těchto situacích ji říkám: Ty musíš rozhodnout, ty máš ten nos, já ne. Jsou lidi a já to vím, kteří ovlivňují svého psa při práci. Kdybyste věděl kolik psovodů jsem už viděla, jak ovlivňují svého psa u zkoušek, protože si mysleli, že je to jasný, že tady to musí být... No a pes řekne: Jo, tak ty chceš abych to označil? Tak já to označím. A průšvih je na světě.

Jezdíte pravidelně do ČR, přednášíte a pořádáte semináře pro tuzemské záchranáře. Jak hodnotíte záchranáře v ČR?
Musím říct, že mnou třeba otřáslo, když jsme odtud před pár lety odjížděli a večer před odletem jsme sledovali v televizních zprávách, jak se hledal ten malý Vítek (neúspěšné hledání tříletého Víta Kalouska na Trutnovsku v roce 2003. pozn.red.). Já jsem nemohla věřit vlastním očím. Tam šla rojnice a v ní šel jeden člověk se psem. A přitom v plošném vyhledání jde o pravý opak! Při něm musí pes běhat a revírovat na půl kilometru! Bez toho abych já mu říkala, teď jdi vlevo, teď vpravo! Ten pes musí pracovat a myslet samostatně. Takováhle buzerace psa odnaučuje myslet, to mu ten vlastní rozum bere!

Co z toho plyne?
Třeba když přijde avízo, že se ve Slavkově u Brna ztratilo dítě. Je pět hodin a už mělo být celé odpoledne doma. A právě teď by se měla rozjet ta mašinérie. Ze Slavkova by měli volat do Prahy, kde by měl být dispečer, který podle krajů ví, kteří lidé tam jsou k dispozici a co dělají, a ty by tam měli povolat. Měla by to být mašinérie a v ní by měli být zapojení nejen pejskaři, ale samozřejmě i další organizace a lidé. A třeba i červený kříž, který by mohl přistavit maringotku a hledajícím rozdávat banány, sendviče a horký čaj.

V České republice i okolních zemích jsou mezi dobrovolnými záchranáři populární různé sportovní záchranářské soutěže. Jak to vnímáte?
No, zase mi tady nedávno jeden člověk říkal, že mu rozhodčí ubral na závodech body, protože nedal svému psovi povel: "Hledej pána." Taková blbost! Tomu psovi by mělo být jasné, co má dělat, i kdyby dostával třeba povel "pampeliška"! To je přece jen mezi mnou a mým psem, jaký mu dávám povel. Tohle mě vždycky dokáže rozčílit. Ty sportovní návyky a zlozvyky. Já to vždycky říkám Jardovi (Sedlákovi, pozn.red.): Praktické hledání nemá se sportem vůbec nic společného. Někdy úplně šílím, když slyším o záchranářském sportování. Záchranářství je totiž v prvé řadě týmová práce. Tým, to je základ. A vzájemnou rivalitou, která při sportovním soupeření nutně existuje, žádný zdravě fungující tým nevybudujete. Obávám se, že rivalita a týmová práce zatím, pro zdejší záchranáře, velký problém. Tady se musí něco změnit. Jestli chcete zachránit příští ztracené dítě, příštího Vítka Kalouska, musíte změnit váš přístup k záchranařině. V záchranařině nejde o body, ale o lidské životy. Záchranařina není sport.

Text a foto: Dušan Stuchlík pro Rescue Report
Zveřejněno se souhlasem autora, děkujeme.

Tento článek jsem zde s radostí zveřejnili, jelikož obsahuje mnoho zajímavých informací o záchranařině v USA. Se všemi uvedenými názory se však neztotožňujeme a těšíme se na případnou diskusi pod článkem (prosíme o zachování úrovně příspěvků odpovídající profesionálnímu kreditu paní Čečilové).
Vaši Blogující záchranáři
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama